Zase jednou pociťuju tu známou nerozhodnost a nevímcochcisnost. Proč se mám upoutat na Damiena, který sice vzhledem splňuje většinu mých kritérií (zase jednou zním pěkně namyšleně, plesk!), ale povahově je takřka mimo? Který mě sice převyšuje asi o 10 cm, ale věkově nás dělí pouhé dva roky. Který mě možná nebude za chvíli bavit a já si udělám další nepříjemný rozbroj.Nějakým záhadným, ale silným magnetem mě to momentálně táhne k trochu jiné věkové kategorii. Staříci to ještě nejsou, ale 28 výš je poměrně vítáno. Jako velký problém se však jeví skutečnost, že tento okruh mužů se mnou jen flirtuje a tím jejich veškerá aktivita vůči mé osobě hasne.
"Trošku poškádlím tady tu o 10 let mladší blondýnu, zvednu si ego a vrátím se zpět ke své kypré přítelkyni."
Nebo tak nějak si jejich myšlení představuju ve své hlavě.
Abychom se vrátili k jádru věci.. Damiena udržuju svou neustále vstřícnou komunikací někde pod bodem varu, což se dá chápat jako "plno nadějí, ale žádná aktivita", a čekám, kdy se na mě i on vykašle a pláchne, abych si potom zase měla co vyčítat. Sooooo typical.
